Na poslednej rozlúčke v piatok 19.11. 2021 na Mekyho želanie prehovorili Juraj Čurný a Honza Vedral. Tu si môžete pripomenúť ich slová.
Smútočná reč Juraja Čurného
Vážená smútiaca rodina, vážené smútiace zhromaždenie, fanúšikovia, priatelia a blízki Mira Žbirku, nášho Mekyho.
V Amerike si vraj niekoľko generácií ľudí pamätá kde boli a čo práve robili v momente, keď sa dozvedeli o smrti prezidenta Kennedyho. To isté platí aj o Britoch a smrti princeznej Diany. Vlastne asi každá krajina a ľudia v nej takéto momenty zažili. Momenty, kedy verejnosť zaskočí smutná správa svojou nečakanosťou a na druhej strane definitívnosťou a ktorej sa v prvotnom šoku zdráha vôbec uveriť. Správa o odchode niekoho, kto sa výrazne zapísal do sŕdc a životov ľudí rôznych generácií či už svojím životným príbehom alebo prácou.
V stredu 10. novembra podvečer som nielen ja, ale mnohí z nás, ktorí ste tu, alebo ste s nami práve teraz v online priestore, zažili niečo podobné. Bolo spočiatku nemožné tomu uveriť a následne si s celou vážnosťou definitívnosti napokon uvedomiť a prijať skutočnosť, že Meky, náš Meky, zomrel. Od momentu, kedy sa to potvrdilo sa môj mobil na niekoľko hodín nezastavil. Ozvalo sa mi množstvo slovenských médií, ktorým som tú správu buď potvrdzoval alebo odpovedal na ich otázky. Jedna sa opakovala: “Čo strácame jeho odchodom?” A už niekoľko dní sa zamýšľam nad tým ako najpresnejšie a najúplnejšie odpovedať na túto otázku.
Najviac stráca jeho rodina, ktorú miloval, ktorú si vážil a ktorá bola pre neho základom jeho života. Či už tá, v ktorej vyrastal alebo aj tie, ktoré neskôr sám vytvoril. Vedel sa poučiť aj z vlastných chýb a s pribúdajúcimi rokmi a skúsenosťami naberala rodina u neho ešte viac na význame a dôležitosti. Je nádherne symbolické, že tá filmová princezná z legendárneho televízneho muzikálu sa volala Katka. Práve s nositeľkou tohto krásneho mena, ktorej priamo vyznal lásku vo viacerých svojich piesňach, vytvoril Meky nádherný pár, úžasný tandem. Bolo pre mňa inšpirujúce sledovať ako skvele ste sa dopĺňali, ako vzájomne ste si vyjadrovali svoju lásku a úctu, ako ste vedeli zladiť rodinný aj profesný život.
Česká, slovenská a vlastne československá hudobná scéna stráca jednu zo svojich najvýraznejších osobností. Osobnosť, ktorá svoju pozíciu potvrdzovala niekoľko desaťročí a to tým najlepším spôsobom - svojou tvorbou. Každý z nás si môže urobiť z Mekyho tvorby svoju vlastnú výberovku tých naj skladieb a myslím si, že každá bude trochu iná. Tak bohatá, tak kvalitná a nadčasová je jeho tvorba. Aj preto si v nej dokážu a môžu vyberať zástupcovia rôznych generácií, rôznych žánrov a hudobných preferencií, ktorí sa k nemu hlásia. Vždy to bude skvelá kolekcia skvelých pesničiek.
Stráca aj celá spoločnosť. Prichádzame o jeden zo symbolov slušnosti, poctivosti a prajnosti. Politeness - to anglické slovo, ktoré dostal do vienku od svojej mamy je (v originále a aj v akomkoľvek preklade) úžasným leitmotívom celého jeho života. Slušnosť, ktorú v sebe prirodzene mal a okolo seba ju šíril. Slušnosť, ktorú si netreba zamieňať so servilnosťou, slušnosť, ktorá je v súlade a nie v protiklade napríklad so slobodou prejavu. Stal sa neformálnym, ale o to rešpektovanejším slovenským, českým a aj britským vyslancom dobrej vôle, porozumenia, dobrého vkusu a dobrých mravov na ktoromkoľvek z týchto teritórií a vlastne kdekoľvek.
O jeho poctivosti v prístupe k svojej práci by mohli hovoriť desiatky ľudí, ktorí s ním nahrávali, koncertovali alebo inak profesne prišli do kontaktu. Bol veľkým fanúšikom futbalu a mal v sebe čosi, čo mávajú tí najlepší tréneri - starostlivo si vyberal svojich spolupracovníkov, ale tých, ktorých si vybral do svojho tímu, zahrnul svojou dôverou. Oni sa mu potom odvďačili tým, že pre neho vydali zo seba obvykle aj viac ako 100%. Navyše - Meky mal v sebe aj ten inštinkt koncového útočníka, ktorý úsilie svojho tímu dokáže premeniť na ten pomyselný víťazný gól - či už v štúdiu alebo na koncertnom pódiu.
Príklady jeho prajnosti môžeme nájsť v množstve príspevkov na sociálnych sieťach, ktoré sa objavili v súvislosti s oznámením o jeho úmrtí. Príbehy o tom ako v pozícii už rešpektovanej hviezdy našej scény pomáhal začínajúcim interpretom a budúcim kolegom na scéne - či už požičaním hudobných nástrojov, alebo zaplatením nahrávacieho štúdia - sa už stali súčasťou vďačných spomienok, ktoré vďaka internetu neostanú zabudnuté. Mal ľudí rád a vedel im to dať najavo svojim typickým nenúteným „žbirkovským“ spôsobom.
Vrátim sa ešte k tej strede 10. novembra - o 22:34 mi prišla SMS od Katky s textom: “Ďuri, jedno z Mekyho přání bylo abys mu promluvil na pohřbu Ty a Honza Vedral.” Tak dúfam Meky, že som Tvoju dôveru, ani v prípade tejto neskutočne ťažkej úlohy nesklamal. Bolo mi cťou, že som mohol byť súčasťou Tvojho životného príbehu. Chcem Ti povedať, že si sa stal súčasťou životných príbehov neuveriteľného množstva ľudí, ktorým Tvoja osobnosť, Tvoje pesničky a Tvoje koncerty robili život krajšími. Našťastie pesničky, aj tie úplne nové, ktoré sme ešte nemali možnosť počuť, nám ostali - a vďaka nim na Teba nezabudneme ani my, ani budúce generácie.
Odpočívaj v pokoji, priateľ môj
Juraj Čurný
Smútočná reč Honzy Vedrala
Pokud jste měli rádi hudbu tak jako Meky Žbirka, možná jste poznali Waterloo Sunset. Jednu z nejkrásnějších písní, kterou kdo kdy napsal o Londýně. Ray Davies z kapely The Kinks pocházel ze čtvrti Muswell Hill, kde se v pubu poprvé potkali i Mekyho rodiče. A v roce 1967 v ní půvabně zachytil prostou romanci. Ne tu jejich, ale dost možná podobnou té, kterou prožili. A díky níž přišel na svět - coby nejmladší ze tří bratrů- i Meky.
Nevím, kdy slyšel Waterloo Sunset poprvé, ale řekl bych, že mu mohlo být tak patnáct. Londýn znal jenom z mámina vyprávění, s Rayem Daviesem se nikdy osobně nepotkal. A přesto to musela být jedna z těch úžasných písní ze sixties, které mu změnily život a díky níž naplno propadnul svojí životní vášni a posedlosti.
Hudbě.
Brzy poté začal i Meky prostřednictvím svých vlastních písní měnit životy nám ostatním. Když se dnes ohlížíme za jeho dílem, je fascinující, kolik skvělých věcí se mu během více než čtyřiceti let kariéry povedlo napsat, z kolika se staly hity, které patří k tomu vůbec nejkvalitnějšímu, co v československé populární hudbě kdy vzniklo.
Když se ve středu 10. listopadu roznesla zpráva, že Miro Žbirka zemřel, tak jsme ale nejen kvůli tomu asi všichni prožívali dost podobný pocit… jako že nám do člna teče voda.
Řadě lidí jako by teprve v ten okamžik došlo, o jak výjimečně talentovaného autora, interpreta i člověka jsme přišli. Meky tu byl tak nějak vždycky a vždycky s ním bylo dobře. Měl auru umělce, člověka, se kterým je všechno samozřejmé. Ať už měl jakékoliv svoje démony a temné stavy – i ty totiž otisknul do svých písní – vždycky si zachoval nadhled a šířil kolem sebe dobrou náladu. Byl ojedinělým příkladem toho, že i ve vrcholném patře showbyznysu se dá takovou řadu let a napříč režimy existovat slušně, bez podlézání, gentlemansky, s vlastní vizí a vlastními písničkami a bez toho, že by člověk ztratil tvář a relevanci.
Znal ho každý, ale přesto pro něj byla typická jistá nenápadnost. Když jsme před dvěma lety se Šimonem Šafránkem hledali hlavní téma příběhu pro dokument, lámali jsme si hlavu, jak do něj dostat nějaký osten, nějaké drama. Ale kromě Mekyho největší vášně - hudby - jsem na nic moc stejně nepřišli. Meky byl slušňák. A tak vzniknul film o chlapíkovi, který chtěl prostě jenom skládat, točit a hrát písničky. A zatraceně mu to šlo.
Meky hudbě doopravdy zasvětil a podřídil svůj život. A to, co z ní načerpal, dokázal předat dál.
Pamatuju si, jak jsme se potkali poprvé. Bylo to v kanceláři jeho vydavatelství, kam jsem přišel dělat rozhovor k albu Empatia. Z toho setkání mi utkvěl jeden moment, totiž, jak si Meky najednou uvědomil, že několik dní prakticky nejedl.
Do té doby jsem se nesetkal s nikým, koho by hudba tak pohltila, že zapomene jíst!
Meky, který neměl kvůli natáčení řadu týdnů na okolní svět čas, se začal zajímat, co právě vyšlo za novou muziku a hlavně: „Honza, čo sa hrá v charts!“ A z půl hodiny byla rázem hodina. Brzo jsem pochopil, že s tímhle chlapíkem nelze udělat krátký rozhovor. I když jsem mu volal o odpověď na jedinou rychlou otázku, nikdy to netrvalo pod čtyřicet minut, spíš hodinu.
Měl jsem ty hovory, které většinou končily výkřikem Katky: „Nevykecávej se zase!“ moc rád.
To vykecávání mi bude chybět.
Meky totiž nebyl jenom muzikant a hudební nadšenec. Byl skutečný znalec všeho, co se hudby týkalo. Nemluvili jsme zdaleka jenom o starých nebo nových písničkách. Svými postřehy dovedl mě, stejně jako spoustu ostatních z hudební branže, nenápadně nasměrovat. Často citoval Kamila Peteraje, že v hudbě se starší učí od mladších. Ale v jeho případě to platilo minimálně obousměrně.
Taky dával lidem kolem sebe šanci a když jste si s ním padli do noty i nezvyklou důvěru. Jeho heslo, když se do něčeho pustil, bylo: “You got to be perfect.” A stejně jako sám nechtěl otravovat vlastní nepřipraveností, když se postavil za mikrofon v Abbey Road nebo jinde, věřil, že nikdo na oplátku přirozeně nebude nepřipraveností zatěžovat jeho. Tahle profesionalita a otevřenost mu zvláštním způsobem vycházela a přenášela se na jeho okolí. U nikoho jiného jsem nic podobného nezažil. A věřím, že velkorysost byla překvapivá a vzácná hodnota, kterou bytostně ztělesňoval.
Byl to jeho “čistý svět”, ve kterém zpěvačky “z ulice” mohly zpívat rádiové hity, mladí pásci s talentem produkovat alba v těch nejlepších studiích a nadšenec z malého hudebního časopisu psát knížku a svačit v bufetu s producentem z Abbey Road.
Ten kdo má svůj čistý svět
nemusí se bát
lživých slov a podlých vět
nečeká ho pád
Jeden z nejúžasnějších příběhů československé populární hudby měl námět v Londýně, začal se psát v Bratislavě a uzavřel se minulý týden v Praze.
Svíčky na Mekyho památku hoří před jeho domem ve Strašnicích, na lavičce na Račianském Mýtě, kde začínal mlátit do kytary jako teenager, i před studiem Abbey Road, kde natočil svoje vysněné desky.
“po slovensky
v Česku si hrám
z obrazu zůstane rám
preč už je to preč
v češtine balím svůj krám.”
To zpívá na svém posledním Double albu, které natočil v Londýně.
Doma byl všude.
I jeden z jeho největších hitů má slova v češtině i slovenštině. Přijmout smíření, na němž stojí text skladby Co bolí to přebolí teď, ve chvílích, kdy se s Mekym loučíme, je obtížné a musí být zvlášť pro jeho nejbližší: Katku, Lindu, Davida a Denisu. Jim můžeme my jako fanoušci a přátelé poděkovat, že Mekymu umožnili prožít život až do samého konce tak naplněný hudbou, kterou tolik miloval. Právě na smíření, lásce a míru - a to i tom vnitřním - většina jeho písniček stála. Těmi nenápadně měnil životy nám, kteří jsme je poslouchali.
S Mekym, jako by náhle odešel také jeden z posledních kusů Československa a pocit, že tuzemská populární hudba může mít světové parametry. Naštěstí to ale navždy zůstane v jeho písních, kterým svůj život nejen zasvětil, ale taky ho do nich schoval.
Díky za všechno, Meky.
Honza Vedral