Meky Žbirka podlehl zápalu plic. Bylo mu 69 let. Do posledních chvil žil hudbou.
Přestože často působil nenápadně a jakoby snad v popu neměl, co dělat, patřil Meky Žbirka mezi nejdůležitější muzikanty československé hudební scény. A to nejen díky hitům jako Balada o polných vtákoch, Atlantida, Biely kvet, 22 dní, Katka, Fair Play a řadě dalších. Ale i svým ohromujícím přehledem i přístupem a vášní, se kterou sledoval hudební vývoj a dokázal se na něj adaptovat a rozšiřovat obzory svým posluchačům, muzikantům i lidem z branže.
Československá hudební scéna přišla o skutečného gentlemana a výjimečného songwritera, který zůstal relevantní od začátku do konce své kariéry.
„Projevit v hudbě odvahu, není legrace,” říkal Meky často. Ale samotnému se mu to dařilo po celou dobu jeho hudební kariéry. Ani po té, co se stal v roce 1982 překvapivým vítězem ankety Zlatý slavík, se ve svém úspěchu nezakonzervoval a spolu s Laco Lučeničem se vrhnul do experimentů se syntezátory. Vznikly tak desky Chlapec z ulice, Nemoderný chalan nebo Zlomky poznania, kterými Meky nevědomky ovlivnil následující generace hudebníků od Jana P. Muchowa až po Midi Lidi.
Pod vlivem Grandmaster Flashe, jehož The Message uměl bezchybně odcitovat i ve svých devětašedesáti, společně ve skladbě V klub zkoušeli dokonce i rap. Úspěch pro ně zdaleka nebyl taková meta jako vyzkoušet si v muzice vše, co je aktuálně bavilo. "Pamatuju si, jak jsem si říkal: Jak je to možné, že to zní tak skvěle, když je to československý pop? A máma mi říkala: No, to je tím, že na půl Angličan" shrnuje výstižně v dokumentu ke 20 letům Modrého alba jeho producent a Mekyho pozdější spoluhráč Honza Horáček.
Přestože dělal střední proud, dokázal Meky už před pádem železné opony přicházet s kvalitní hudbou a světovým soundem. Odmítal hrát cizí písničky, i když mu za to občas hrozily perzekuce, a v roce 1989 se v Bratislavě a na Slovensku stal důležitou tváří Sametové revoluce. Pro mnohé byl přitom díky svému slovensko-britskému původu už dávno symbolem svobody a západu. Ostatně hudbu západního střihu se učil ještě před tím, než dosáhnul plnoletosti. Tehdy coby nájemní hudebník hrál ve švýcarském Gstaadu, kde drhnul s kapelou světové hity a tančit na něj chodily i hollywoodské celebrity, které do horské vesnice mířily za odpočinkem. Právě tam měla základy jeho celoživotní pracovitost a profesionalita.
Se stejnou vášní k hudbě v posledních letech tvořil také v legendárních studiích Abbey Road, což pro něj coby celoživotního vyznavače a velkého znalce Beatles splnění snu. Spolupráce s tamním producentem Robem Cassem i díky Mekymu songwriterství a hudebnosti brzy přerostla v přátelství a začali společně plánovat, že Mekyho písničky budou nabízet mladým anglickým interpretům. Anglické texty pro jeho desky Miro a Double Album začal psát ceněný básník Pete Brown, který proslul prací pro legendární skupinu Cream. Hostoval mu na nich mimo jiné i Manfred Mann, na jehož bratislavský koncert se Meky coby malý kluk nedostal a dlouho toho litoval. Důvodem přitom nebyly peníze od chalana odkudsi z východu, ale prosté nadšení z toho, jakou hudbu Meky skládá. "Kdyby se mi to nelíbilo, nikdy bych na to nekývnul," odpovídal Pete Brown na dotaz, co si myslí o Mekyho hudbě.
(Headliner)